Přestěhováno na huhu-blb.blog.cz ... Archivní záležitost x)

~Už nelze se vrátit, darovat svět, Tak roztáhni paže, vítej mě zpět.~

~Zubaty problem

2.kapitola - a je to tady

Opravdu příšerná. Nechápu se :D

Překousněte první tři kapitoly, pak by to mohlo být lepší O:)
Když jsem se probudila, zjistila jsem že vnimam svět okolo sebe tak "trošku" divně. Některé barvy jsem videla víc sytě a některé zas víc pobledle, ale ty vůne, pachy... Jakmile se ke mne priblížila Pomfreyka, začla jsem mit strašnou "chut" nebo snad " žízeň". Cítila jsem pach její krve. Úplně mi to zatemnilo mozek.  Byl nasladlý a já se musela držet abych na ni neskočila. Svírala jsem prostěradlo, až mi zbělely klouby, zírala jsem na ni vydešeně a hladově zároveň, můj horní ret se ohrnoval a odhaloval tak moje zuby. Mírně jsem na ni zachrčela a po čele mi začal stékat pot.

To nemužu být já !

Co se to se mnou děje?! Hořečne jsem přemýšlela, a snažila se odbourat tu "chuť" nebo "žízeň" ...

Pomfreyka si všimla mé reakce a trošku ustrašeně se ke mě blížila s nějakým (zřejmě) lektvarem.Už jsem myslela ze neodolám a skočím po ní, když mi do úst nalila onen lektvar a já začla klidnit.

" Je mi to líto, zlatíčko, ale zřejme se z tebe stal upír. Za normalních okolností bys byla mrtvá, ale ty jsi jiný případ, odolala jsi a nebylo to tak jako by tě chtěl onen upir vypít, ale jako by tě normálně kousl aby se z tebe stal upir. Chápeš?" vysvětlovala trochu zmateně.

" Jasně že to chápu! Nejsem blbá! Ale proč?! Proč zrovna já?! Já nechci bejt upír!! Vždyť bych někoho mohla i zabít !!" a ano, dala jsem se do usedavého pláče.
Naposledy jsem brečela, když mi jako šestiletté ukradli kolobežku od babičky.

***

Pomfreyka mi vysvětlila jak se mám chovat mezi lidmi a že časem bych se měla naučit ovládat svoje chutě a dala mi lektvar, ať se ho napiji vždycky, když budu v nouzi. Když už nebudu svoje chutě zvládat.

V noci si prý mám jít " zaběhat" do Zapovězeného lesa a nakrmit se tam nějakou zvěří, abych uhasila svoji žízeň. Nic by se mi prý nemělo stát, upír je spolu s vlkodlakem nejobávanějším kouzelným tvorem.

***

Štrádovala jsem si to k Brumbálovi a kolem sebe jsem vnímala tolik skvělých vůní... Měla jsem strašnou chuť se na všechny vrhnout. Pomalu jsem se olízla... A pak si uvědomila na co to myslím a začla jsem radši zdrhat k ředitelně.

"Barevné lízátko" vyhrkla jsem.

Chrlič se otevřel a já šla po schodech k Brumbálovi.

Slušně jsem zaklepala  a zpoza dveří se ozvalo "Dále".

"Dobrý den, pane profesore"

"Ahoj Bellatrix" usmál se Brumla.

"Pane profesore, já-"

"Ano Bellatrix, jsi upír, já vím a rozhodně to nebudeš mít lehké. Už jsem informoval tvoje rodiče a ačkoli byli překvapeni, nechystají se tě vyhostit z rodiny" usmál se na mě povzbudivě.

"Víte, já... Nevím jak se mám chovat. Ty vůně..."

"Chápu tě, Bell. Madam Pomfreyova ti jistě dala lektvar a seznámila tě, jak to a tebou bude, nemám pravdu?"

"Máte, pane řediteli" a radši jsem sklopila zrak na svoje botky
.
"Tak to by jsme měli. Rozhodně vás nevyhodím ze školy. Už jednomu studentovi jsme dali šanci" mrkl na mě

"Kdo to je? To znamená, že tady nejsem jako jediný upír?"

"Ne, ne, ne... Slečno, nebuďte tak dychtivá. Myslím, " svraštil přitom obočí "že poznáte sama o koho se jedná" a přitom si mírně povzdychl "Ale rozhodně se nesmíte unáhlit a zachovat chladnou hlavu. Teď můžete jít, snad jste byla seznámena se vším."

"Nashledanou pane profesore" a odkračela jsem pryč.

***


Vešla jsem do společenky a znovu se mi vybavily všechny ty pachy. Mám silnou vůli, tohle zvládnu. Utěšovala jsem se.

U krbu seděi vsichni všichni čtyři Poberti a psali úkoly. Sirius a James nenápadně opisovali od Remuse - Remus!

  Bože, ta směsice, pachů, vůní, mě doháněla k šílenství. Měla jsem pocit, že ho musím zabít, že on je můj nepřítel, můj jediný nepřítel na světě. Ostatní byli pouze oběťmi mé žízně.

 Byl proti mě, vším. Pomalu jsem začínala chápat. Vlkodlak. Odvěký sok. A pěkně smrděl.

 Vydešeně, nepřátelsky a tázavě se zrychleným dechem a pootevřenými ústy jsem na něj zírala a zatínala pěsti, abych se na něj nevrhla. Pomalu jsem chrčela, začal mi cukat horní ret.

Můj druhý hlásek v hlavě mi napovídal, že se měním na krvelačnou bestii, že tohle nemůžů, ale pomalu ho vypudil ten první, který mi jasně říkal "Nepřítel".

(Pozn. Aut. -  Já vim, už to zní jak ve Star wars, ale jelikož jsem člověk líný, už se mi to nechce přepisovat. Chyby snad budou opraveny všechny. Překousněte první tři kapitoly, zbytek by měl být ucházející x)

Remus se náhle otočil, shodil přitom kalamář s brkem, a silně odstrčil své přátele. Ty se na něj vyděšene koukli a pak začli těkat pohledem mezi mnou a jím.

 Začal vrčet, držel se rukama křesla. Nechutila jsem se mu, moje vůně mu byla nepříjemná stejně jako mě ta jeho. Byla jsem absolutní protiklad jeho osobnosti. Já byla jeho Nepřítel.

 Začla jsem se v duchu uklidňovat, prišlo mi, že na sebe zíráme celou věčnost. Ze samého přemáhání sebe sami mi začal po čele sjíždět studený pot. Remus vypadal podobně.

 Orosilo se mu čelo, klouby zbělely, jak zatínal ruce do křesla, aby na mě nevystartoval. Vrčel a ústa mu cukala, vypadal že mě každou chvíli zakousne...

"Hej, Náměsíčníku, co se děje?" zeptal se poněkud vystrašeně Potter.

Rem nereagoval a dál na mě zíral, já jsem se nahrbila a chrčela.

Ostatni ve společence nejdřív pozorovali jenom nás dva, ale pak asi usoudili, že jsou zajímavější věci, lidi než my dva a tak se uklidili do svých ložnic.

Vnímala jsem jeho tlukot srdce, jeho tělesnou teplotu, pach jeho krve, který mě tak odpuzoval.

Cítil jsem, její tepot tepen, její tlukot srdce, slyšel její chrčení. Začínal jsem mít pocit, že už se neudržim když najednou -


 - Black zatřásl s Remusem, ale ten se mu vytrhl a vyskočil na nohy. Já se napřímila a vyšla k němu, opatrně, jako dva bojovníci někde ve středověku, jsme okolo sebe kroužili, chvíli jsme se zastavili, dívali se na sebe.

Jenže pak zase...

Black mě popadl za ramena a rychle mě odhodil do rohu společenky. James chytnul Remuse a rychle, aby se mu nevysmekl, s ním praštil o křeslo.

'Snad se proberou' mysleli si...

Ucítila jsem náraz. Byla jsem v rohu. Rozhlédla jsem se kolem. Tři Poberti a Remus. Nutila jsem se nemyslet na jeho krev, na jeho odpudivý pach.

Ležel u křesla a vypadal podobně jako já. Zřejmě se snažil ze všech sil vypudit myšlenku na mě. Na tu se kterou se tady málem pozabijel. Přede všemi... Sklonil hlavu a začal si nadávat, chvílemi to vypadalo, že se možná rozbrečí.

Prohrábla jsem si vlasy, koukla na kluky, kteří na mě divně zírali, div jim bulvy nevypadli. Vložila jsem hlavu do dlaní a začla propadat zoufalství.

Vždyt jsem se tady s Remusem málem pozabíjela!

Všichni by se dozvědeli v co jsem se před týdnem "proměnila". Radši nemyslet,co by se mnou udělali. Vzchopila jsem se a začla rychle odcházet do svýho pokoje.

Ještě jednou jsem se ohlédla na Remuse. Ten se na mě podíval se zájmem v očích, se zajmem ne o mě jako o holku, ale o mě jako o tvora. Možná to byl vražedný zájem.

Začla jsem radši zdrhat. Vpadla jsem dovnitř, zalezla do koupelny a v tu chvíli jsem se tam zhroutila. Začla jsem bulet a dostal mě stav bezmoci. To o Remusovi Brumla mluvil, to jemu dal šanci, to proto mluvil mírne vyhýbavě. Nechtěl, abych vědela že on je vlkodlak. Teď jsem to věděla najisto. Četla jsem až moc knih a mezi nimi byli i ty o upírech a o lykanotropech. Tyhle dva se mezi sebou nenávidí, což je mi jasné. 

Přeci tady nebudu bulet, měla bych se sebou něco dělat nebo se asi nikdy nenaučím žít se svým 'prokletím'.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Vlasy jsem měla o něco tmavší, oči krvavě rudé až černé a pokožku bělejší než normálně. Byla jsem studenější.

Moje rysy byly ostřejší, vyspělejší. Prakticky vzato jsem byla hezčí. Ach ta samochvála.

Snažila jsem se co nejrychleji usnout, spánek potřebuji, ostatní počká.
Žádné komentáře
 
vetsina postav patri J.K. Rowling x)