Přestěhováno na huhu-blb.blog.cz ... Archivní záležitost x)

~Už nelze se vrátit, darovat svět, Tak roztáhni paže, vítej mě zpět.~

~Zubaty problem

3.kapitola - jezis, buh a hmmm

Inu,další běs. Typická Mary Sue. Stydím se, že jsem cosi takového vůbec napsala...
Má tam strašné schopnosti a já lenoch to nechci přepisovat. Pardón O:)
Když přetrpíte tohle, mohli byste přežít i další kapitoly, které by měly být pravopisně co nejvíc v pořádku a s normálním příběhem.
Uf :D
Když jsem ráno probudila, připadala jsem si uplne v pohodě. K úplnýmu štěstí mi teď scházela troška tý zelený travičky.

Jenže pak jsem si všechno uvědomila. Vybavilo se mi, co se včera stalo.

Myslela jsem, že mě trefí. Jak mám teďka vylízt ven?! To se v žádný z příruček nepíše!

Nakonec jsem přeci jenom vylezla z postele a do něčeho se navlíkla, jak jsem pozdějc zjistila, byla to sukně. Smůla se mi asi dneska vyhejbat nebude. Z velmi podstatných úvah mě vyrušilo Lilyino zamlaskání ze snu. Rychle jsem ji probudila a jen co Lily začla zděšením nad tim, kolik je hodin pobíhat nadpozemskou rychlostí po ložnici, jsem radši vylezla do společenky.

Nestojím o její hysterický záchvat, až zjistí , že neví, kde má řasenku. Tak ale teď se musim opravit. Štěstí mi přeje a to hodně. Ve společence nebyly Poberti. Vlastně Remus. To on jediný mě teď zajímal. Ale musim se držet. Přeci na něj nemůžu takhle vyjet kdykoli ho potkám. To je kravina. A uchechtla jsem se sama pro sebe.

Tak jo. Lidi zvládam. Remuse ne. Nějak mi to dneska pálí. Ale teda, co s tím asi udělám?

 Hmmmmm, zajímavé. To mě donutilo ke šklebu.  Si tady uvažuju a šklebim se sama sobě.

Ale než dojdu na snídani, musim něco vymyslet. Páč Remus tam určitě bude. No to je děsný. Možná bych mohla zajít za Pomfreyovou. Nechci se tady s "někym" pomlátit. Oj, právě jsem se začla chechtat sama sobě. Zase.

Ale né, Bože na nebesích, jestli tam jsi tak mě teď ochraňuj uplně nejvíc, jasný?! Už jsem tady, před vchodem do Velký síně.

Jídlo... Co to je? Oproti krvi je teď i ta nejvetší delikatesa jenom hovnem od holuba.

 Něco jíst musim. By si o mně pak mysleli, že jsem nějaká anorektička nebo co. Ale zpátky k Remusovi. Hm. Mám okno.

Tak jo. Budu se mu vyhejbat, co nejvíc to půjde, snad na to taky přistoupí. Když ho potkám, tak nasadim ten nejvetší kamňák, co budu moct. Ignorace a takovýto přemáháníčko při kterym si myslim, že asi puknu.

Výborně.

Humhaa, to by šlo, vskutku geniální plán. Nu což, aspoň něco.

Když jsem dosnídala (kupodivu se mi podařilo bejt v klidu), tak jsem rychle, abych "ho" nepotkala, vyběhla ze síně rovnou na lektvary. Křiklan, ó Bože. Mrož. Tlustej mrož, co si najde oblíbence a ostatní jenom pohoršuje. Já patřim do tý první skupiny. Naštěstí.

"A teď si vyndejte učebnice a pročtěte si text na traně číslo 13.  Pak mi zhotovíte lektvar proti kašli. Velice jednoduché" a vysmíval se očima všem ostatním krom Lily, Snapea a ještě několika Zmijozeláků. Snapea si pamatuju, protože je tak nějak šikanovanej Pobertama a Křiklan o něm neustále básní.

"Velice jednoduché... triviální" vysmál se nám ještě jednou a pak se šel svalit ke svýmu stolečku. Někdy se podivuju, že se vůbec s tim svym břichem vejde mezi ten stůl a židličku. Ta by taky podle zákonu gravitace a já nevim čeho, měla spadnout.

Já jako nejsem žádnej obří levoň, ale na lektvary si trochu přidávám na blbosti. Křiklan totiž vypadá naprsoto úchvatně, když je nasranej. Vždycky zrudne, kníreček se mu začne třást a vypadá, že to s nim každou chvilí sekne. Prostě ta nejlepší podívaná. No nic. Jdu najít nějaký kořeny a kytky.

"Ale, ale, ale... Naše milá Bellatrix to zase pokazila !" zasyčel. Právě mi připomínal papiňák.

"Opravdu hrozné!"

"Hmpff" snažila jsem se zadržet svůj smích, protože Křiklan začínal nabírat rudou barvu a knír se nebezpečně klepal. Lily vedle mně se tvářila důležitě. To ona vždycky. A hlavně je to velká oblíbenkyně našeho miloučkýho Křiklánka. Mě má sice taky rád, ale jak řikám. Dělám blbosti.

Konečně zazvonilo. Vylezla jsem ze třídy s tupým vítězoslavným úsměvem. Povedl se mi plán "papiňák" (Křiklanisko v afektu vraždy mé maličkosti).

Ten úsměv mi vydržel vážně dlouho. Bože, jak já zbožňuju ironii, sarkasmus, nebo co to je.

 Za rohem jsem totiž narazila na Remuse. Samozřejmě, že nechyběla celá partička. Tohle je špatný, tahle "temná" chodba působila tak, jako že bych klidně mohla zopakovat to, co včera.To je zlý. To je hnusný. Nepřežiju, umřu...

Remus se naštěstí udržel duchapřítomný a tak popadl Petra (suda) a zaběhl někam za roh a pak jsem jenom zaslechla, jak zřejmě utekl někam hodně daleko. Měla jsem nějakej lepší sluch, ale vlastně by mě to nemělo překvapovat. Já jsem celá nějaká lepší. HAHA.

Po chvíli jsem se rozhodla udělat to samý, co Remus. Prostě zmizet na další hodinu. Ale ty dva mi to chtěli překazit.

"No ták, Pottříčku, pusť mě" otočila jsem se na Pottera, když mně popadl za zápěstí a jak nejlíp jsem uměla, se oslnivě usmála. Teda doufám že to bylo oslnivý.Sice to prasátka neházelo, ale co. Na Pottera to zřejmě neplatilo, páč mně ještě nepustil a vůbec se netvářil omámeně. Budu to muset víc trénovat.

"No žádný takový" zaculil se na mně "Teď nám hezky vyklopíš, co to bylo včera ve společence"

Ohohooo, tak on si myslí, že mu tady všechno vyklopim jak nějakýmu psychoušovi?

"Zeptej se Remuse" opáčila jsem a snažila se o znuděnej tón, ačkoli to ve mně vřelo, až jsem si řikala proč ještě nebublám, nebo nesyčim jako papiňák alias Kratiknot.

"Nejsem žádnej trotl"  Uch kupodivu... " Už jsem se ho ptal, ale ten radši zatloukal"

Ufff, miluju Remuse. Jo. Nepotřebuju, aby si mně lidi všímali a už vůbec ne, aby se mně nějak stranili, nebo si na mně ukazovali prstíčkama - "jé, to je ta nebezpečna zrůdička! Bacha na ní! Má zoubky!"

"Vážně si myslíš, že ti tady budu něco vykládat?" zašklebila jsem se a vytrhla mu svojí ruku.

 "Radši na to zapomeň, nic se nestalo" uuuu, musim se pochválit. Daří se zatloukání. Juhúúú!!

"Tak to ne" a popadl mojí ladnou dámskou ručku (ironie ze mě doslova teče) do tý svý lopaty, co si jí opovažuje nazývat "rukou".

"Hezky nám to vyklopíš" přidal se nanejvýš inteligentně Black.

Právě jsem se hódně namáhala, abych nevyprskla smíchy. K týhle situaci se to nehodilo.
Ale najednou mě popadl takovej jinej pocit, že kdybych chtěla, že se Potterovi uplně v klidu vytrhnu a ... Proste že tady s nima ztrácim čas. Něco mě popadlo, nejaká náladička nebo co, nebyla to taková jakási žízeň, nebo to co s Remusem. Byla jsem naprosto v klidu, vnímala jejich tlukot srdce, to mě jaksi uklidňovalo, netušim proč, ale na chvíli jsem slastně přivřela oči ale to byla taková nějaka milisekunda...

"Idioti" pousmála jsem se na ně, ale řekla to spíš pro sebe.

V tu chvíli jsem mu až neskutečně rychle vytrhla svojí ladnou ručku z jeho (již zmíněný ) lopaty. Než stačil zareagovat, přiletěla mu ode mně rána do nosu, spustila se mu krev. Bože, jak jsem to udělala? A jak to vůbec uvažuju? Přistihla jsem se, že myšlenkama vůbec nejsem u svejch pohybů, ty byli ovladaný mým podvědomým , automatika. Přemýšlela jsem nad všemožnejma způsobama, jak jim namlátit a přitom jsem stačila přemítat o hodině Obrany, která co nevidět začne. Zaregistrovala jsem, jak moje ruka míří na Blackovo břicho. Nechápu, kde se to ve mně vzalo. Takovou páru vážně normálně nemám. Aha, já už asi tejden normální nejsem.

Uh!

Tak jsem je tak nějak jako zmlátila jak se mi pomalu začal vracet můj mozek, tak jsem jenom tupe čuměla před sebe. Kurňa. Možná bych jim měla nějak pomoct. Dobrý nápad. Black se držel za břicho. Myslim že jenom simuloval, aby mě mohl pozdějc obvinit z jeho smrti. Potter si držel nos a přes ruku mu tekla krev. Aj, možná jsem to přehnala. Ale já nic! To to mý druhý já. Jo svedu to na něj. Ale přeci jenom, co jsem to provedla? Nikdo si nás nevšímal, u těhle dvou bylo tohle normální.

Možná bych měla zdrhnout.  Ale já ne, místo abych zdrhla, jsem na ně ještě chviličku civěla a pak k nim přistoupila.

"uhm, Siriusi, neznáš nějaké kouzlo na zastavení toho, ummm, Jamesova krvácení?" zeptala jsem se nejopatrnějc, jak umim. Potterovi tekla krev čím dál víc, že bych ho praštila víckrát? Ne to ne.

Snažila jsem se Blacka nenasrat ještě víc, než byl a tak jsem jenom blbě čekala, co na to řekne.

Skučel, jak kdybych mu sebrala střeva a hodila si je kolem krku a chlubila se, že mám novou šálu a to rovnou od Siriuska Blacka.

"Jo, znám" a helemese, najednou neskučel ani trochu a šel k Jamesovi. Simulant. Stál naprosto normálně a neco zašeptal ke svoji hůlce. Z tý vytrysklo modrý světlo a Potterovi přestala téct krev. Šíleně se mi ulevilo. Ne proto, že by mi na něm nějak záleželo, ale proto, že, sice mi jeho krev vůbec nevoněla, ale byla pro mě "přitažlivá". Takže jsem tak nějak sledovala s obří úlevou že už přestala téct a byla celkově pryč.

Potter teda vypadal, že ho nic nebolí a tak jsem chtěla odejít, důvody byli celkem tři.

Za prvé - Za chvili určitě začíná další hodina a nechci přijít pozdě.

Za druhé - vážně jsem netoužila být déle v jejich vyzvídacím kroužku.

A za třetí - Potter vypadal jako chodicí smrt (samozřejmě že moje ) a Black jako ztělesnění pomsty.

Ajajaj, teď nastal můj čas, umřu, budu čichat ke kytkám zespoda. Né, já ještě nechci umřít!

OOOO, já bych se vlastně nenenchala zabít takovejma tupcema, vždyť jsem jim teď tak "skoro" zdrhla. Ale stejně okolo sebe šířili auru nebezpečí. Vždyť se toho tolik nestalo, oni taky se všim nadělaj. Jenom dostaly mírné povzbuzení do života. Pomóc! Uh, radši zdrhnu, co kdyby se mi moje manévry nemuseli povest. Měla bych si pospíšit, nebezpečně se přibližovali a nevypadaj na vyjednávání nebo nějaký dlouhý procesy.

Tak jo, vystartovala jsem, Přes rameno jsem ještě stihla zařvat "Promiňte, pánové!" a už jsem si to hnala nějakou rychlostí, co mi byla neznámá (všechno se změnilo v jednu obří šmouhu)
.
Zřejmě si uvědomily že zdrhám a tak jsem ještě zaregistrovala nejaký  "uh" a "jak?"

Začli zdrhat za mnou. Hahá, na mně nemaj. Počkat, to je divný. Víc než divný. Já nejsem ani trochu zadejchaná, nic mně nebolí a přesto jsem byla snad ve vteřině v hlavním chumlu lidí co si to šinuli na Obranu. Hmm, asi další upířácká záležitost, musim uznat že to neni nijak špatný. Takový výhodičky. Mnou nenáviděný sport se mi zřejmě stane zábavou, uuuh, až půjdu někdy do toho lesa, tak si to ozkouším. Byla jsem v davu, takže bylo samozřejmý, že jsem se jim ztratila, jak jsem se na ně soustředila, nebo spíš jsem o nich přemítala, slyšela jsem jejich hlasy - "vážně zdrhla?" a nějaký narážky.

Ježisi, tak rychle běhám, slyšim líp než kdokoli jinej, jsem hezčí, silnější, mám neskutečně rychlý reflexy (při snídani jsem svou neskutečnou šikovností zvrhla jeden hrnek s čajem, ale okamžitě jsem ho chytla a mam ten dojem že jsem ještě snad stačila pochytit ty kapky. HAHA, divný) a bůhví, co ještě.

Hmmm, já jsem taky samý  "Hmm" a "Bože".

Začla jsem hledat Lily. V davu to bylo celkem težký, ale myslim že moje čichový ústrojí zareagovalo rychlejc než Filch na týrání svý chlupatý obludy. Ucítila jsem tu směsici fialek a nečeho, co mě částečně odpuzovalo. Bylo to chvíli ode mne. Prodrala jsem se davem a spočinula vedle Lily. Záda měla napřímený jak svíčka a koukala před sebe dost vážnym pohledem.

"Ahoj" prohodila jsem jako nic. Vždyť jsem nic neprovedla a i kdyby, ji do toho nic nebylo.

"Kdes byla? Hm? Po lektvrarech jsi zmizela! Jak to?!" zazírala na mně , ano nekecám, káravě.

Co si myslí? Že je moje matka? Bože, poslednín dobou ho nějak moc vyvolávám. Ale proč já se s ní vůbec vybavuju? Nepřatelskost z ní tekla jak ta krev z Potterova nosu. Já se tady namáham s přátelskym rozhovorem, ale ona né! Pani zabšklá až za ušima.

"Uhm, to se ani nemůžu dojít vylůlat?" plácla jsem první co mě napadlo a dala důraz na "vylůlat" aby mne tím míň podezřívala, že chodim bůhvíkam, u ní člověk nikdy neví.

"Aha" trochu se začervenala. Uff, už jsem myslela, že nemá mozek nastavenej na mód - "styď se!".

"Teď máme obranu, viď?" pokračovala si dál.

Třeba omluva, nebyla by? Sice se začervenala, ale to mi nestačí. Já chci omluvu. Asi jsem moc citlivá, můj vnitřek rezignoval a já vedla dál svůj přatelský hovor.

"Jo, jasně" a usmála jsem se.

Na obranu se těším vždycky. Sice mi tak nějak jdou - zatím, všechny předměty, ale Obrana je taková, asi nejoblibenější. Vždycky vytahujem hůlky a to je to nejúžasnější. Sice jsme se zatím jenom učili nějaka ty odzbrojovací kouzla, ale já si vyžádala povolení na vstup do knihovny s tím zakázaným vstupem, nebo jak to je. Takže jsem si tam vyhrábla nějaký knížky o černé magii a je ze mně velkej magič. Kingoška Libuna. Velkej Machr. Takže už umim patrona, což je docela pokročilý kouzlo, ale mně nějaký problémy nedělalo.

Uh, Dost vychloubání. Zpátky k Obraně ve škole. Teď ji učí Abbotová. Taková asi třicetiletá a milá, normální, žádná žába, co si hraje na velkou čarodějku a pak na nas vybafne s lumosem.  Ale Abbotová tady nejspíš taky moc dlouho nepobude. Zláštní, každý rok máme někoho jiného, tohle místo je prý zakleté, ale to je podle mýho blbost. Prostě se to střídá, není jim souzeno být v Bradavicích učiteli. Už melu z cesty.

Vlezli jsme do učebny a posadili se tak někam doprostřed. Lily totiž ráda sedává ve předu ale já vzadu, takže jsem dali kompromis. Uprostřed. My jsme totiž strašně geniální, hlavně já.

Sotva jsme si sedli, vpadli do třídy Poberti. Asi se po cestě dali dohromady. Zachvěla jsem se. Projela mnou vlna odporu. Ano, k Remusovi, ale jsem v pohodě, dneska ráno jsem zjistila jak na to.

Black s Potterem mi naznačovali, že až skončí hodina, budu mrtvá. No jo, nejenom že jsem jim utekla, já jim ještě ukázala, že jim nic neřeknu a že moje ruka jim může značně přitížit.

 V kouzlení. Hmm, právě mám pocit, že se mi nikdo nevyrovná, tak nevim. Black s Pottrem byli do téhle chvíle nejlepší. Ale já to hodlám změnit. Moje upírský reflexy mi určitě hodně pomůžou. Takže začla hodina. Abbotová nám práve vysvětlovala, že je to sice pro vyšší ročníky, ale že za zkoušku nic nedá. Budem zkoušet neverbální zaklínadla. Jednoduché Expelliarmuss.

Rozdělila nás do dvojic. Ano, nebyla bych to já, kdyby mě nedala do dvojice s šarmantním Siriuskem. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale věděla jsem naprosto přesně, že to udělám, že tohle je pro mě hračka. Black se tvářil samolibě, jako vždycky, myslel si že mně má v kapse.

Ani se neobtěžoval to nějak skrývat. Prostě dával jasně všem najevo, že on je ten nejlepí.

Hahá, jdu do něj.

Jenom malinko jsem pozvedla svoji hůlku a v mysli jsem ledabyle pronesla "Expelliarmuss".

Huh, moje podvědomý mně nezklamalo, Black se zřejmě pokusil o neverbální Protego, ale nepovedlo mu to. Podruhé za tento den, jsem se vítězoslavně šklebila. Black se zvedal ze země a myslel si, bůhvíjak mně nepřekvapí. Zkusil na mně nějaký bůhvíjaký kouzlo, prostě jsem jenom pronesla (ve svý hlavě samozřejmě) "Protego". Každopádně pro mě je hlavní to teďko zabrumlat v hlavě, aby nám Black trošku spadnul do reality.

No, Blacka to vážně překvapilo, učitelka byla ohromená, zřejmě nepočítala, že se to někmou povede. Hahá, další vítězoslavný úsměv.

"Ou, slečno, tohle - to - to - tohle je takřka nemožné!" vyjekla na mně. No, čekala bych lepší uvítání.

Ledabyle jsem pkrčila rameny. Bylo mi to celkem ukradený. Hlavně že jsem to dokázala a odrazila Blacka.

"Ihned půjdete k řediteli" zavřeštěla zas "a předáte mu tohle!" a načmarala něco na kus pergamenu, zatímco já jak trotl zírala, čeho je ta ženská schopná, opravuju se, neni milá, je neskutečně uječená, mi ona dávala ten dopísek a ja jenom automaticky vyrazila ze dveří, ještě za mnou stačila zaječet že heslo je "Odporná čočka".

Co se jí stalo? Tak nám to dala vykoušet a musela počítat s tím, že se to i když s nejmenší pravděpodobností, povede. No jo, uječená ztřeštěná makovice.

Doťapala jsem si k chrliči a zahlasila na něj "Odporná čočka" chrlič se odsunul a já začla šplhat po těch úmornejch schodech. Teď mi úmorný nepřišly, ale předtim byly vždycky úmorný, tak co. Změnila jsem se já, ne ty schody, takže jsou úmorný. Ježiš, já řeším ale kraviny.

Zaťukala jsem na dveře z ebenu. Teď jsem to vnímala, předtím nikdy, ach jo. Tohle vnímání všeho my asi za chvíli začne lízt na nervy.

"Dále" ozvalo se tlumeně zpoza těch ebenovejch dveří.



Žádné komentáře
 
vetsina postav patri J.K. Rowling x)