Přestěhováno na huhu-blb.blog.cz ... Archivní záležitost x)

~Už nelze se vrátit, darovat svět, Tak roztáhni paže, vítej mě zpět.~

~Zubaty problem

6. kapitola - Lily ví, Remus ví

Možná o ničem, nevim. Každopádně chci zejtra napsat ještě alespoň jednu, možná i dvě kapitoly k nějaké povídce. Nejspíš sem k Zubatýmu a Dětem, ale nejsem si jistá... uvidím x)
Kapitola je pro Kivi, stejně jako ta, která bude následovat, protože mi taky věnovala dvě kapitoly a taky proto, že pořád chtěla něco k  Zubovi.
Pochybuji, že se bude líbit, je divná XD
Lily, neustále zkamenělá na místě, ze sebe vykoktla něco, co zřejmě považovala za jakousi větu - "co se to děje, dej si ty zuby pryč".

Jenže to já nemohla. Alespoň ne, když tam byla ona a přinášela pokušení, které odreagovalo a zaměstnalo polovinu mých smyslů. Polovinu těch "nepřeměněných", těch krvelačných.

Musím se pochválit, jsem holka šikovná. Povedlo se mi od ní ustoupit asi na dva kroky.Ona ještě stále stojí a čumí. Ach jo, chtějte něco po Lily...

***

Inu, když vámi cloumá žízeň, co asi uděláte? Jo, napijete se. Čistá samozřejmost. A já pít nemůžu. Jazyk se mi lepil na patro, byla jsem suchá jak ... uschlá kytka. Přirovnání jako prase.

 A tak jsem stála a čuměla. Chtěla jsem něco říct, ale jediný, co ze mě vyšlo, bylo ubohý zachroptění.

Znova. Tohle zvládnu, musím navázat kontakt. E.T. volá domů, E.T. volá domů!

Řádně jsem si odkašlala a šla na věc.

"Lily? To je ale překvápko. Hihi"

"Ehi"

"Jo, jasně, zuby, já vim. Z toho si nic nedělej"

"Ummm"

"Hale, za chvíli to zmizí... Jak se máš?"

"Hiii?"

"Lily, vzmuž se, to zvládneš, jsem normální, nechci tě sežrat"

"a-"

"Tak dobře, možná trochu jo!"

"Al-"

"Jo, chci tě sežrat! Ani nevíš, jak moc!"

"Bells, j-"

"Co je zas?"

"Nic"

"Aha, jasně. Kdybys zdovolila, ráda bych se teď nějak uspořádala"

"Hm, jo"

"Padej dolů!"

"Nechceš pomoct? S něčím?"

"NE!"

"Promiň, já jen-"

"Zmiz!" a začla jsem brečet.

Jen co za sebou konečně přibouchla, dokonala jsem přeměnu. Oblíkla jsem se, urovnala, dobrečela, dohysterčila a sešla dolů. Lily seděla na sedačce a  tupě zírala.  Přisedla jsem si k ní, chtěla jsem se omluvit, jenže ona mě nenechala ani se nadechnout a hned mě zahrnula hromadou informací, že věděla, že je se mnou něco v nepořádku, že jsem pořád tak divná a že si o upírech přečetla všechno, začala mi vyčítat, proč jsem jí to neřekla dřív, jak jsem ji mohla tak zradit... po chvíli jsem jen tak pokrouceně pololežela na křesle a v dané chvíli, kdy to bylo zapotřebí, jsem pronesla "hmmm" a "promiň".

Lil vypadala spokojeně a mlela dál. Pak jí došlo, že nejsme na hodině. Že jsme z ní odešly. A další vyčítání, další bagr informací, další uspávající kolotoč. Vnímala jsem její krev, voněla divně. Každopádně, na tu malou prvňačku neměla. Tim svym smradem jí nešahala ani po kotníky. Ježiši, měla bych si dojít na snídani, jinak tady někoho vychlastám.

***

Vyučování bylo krušné. Cítit Rema, cítit spoustu jiných lidí... asi byla hloupost zkoušet přeměnu dneska, když jenom posílí smysly. Grr, teď to mám ještě těžší, než předtím. Snad to brzy vyprchá. I když, večer jdu na lov, takže to zas tak svělý nebude.

Dnešní poslední zvonění mi znělo jako rajská hudba. Dokonalé, rozkošné. Nemohla jsem se dočkat dnešního lovu, přeci jen to potřebuji. Večer, už aby tu byl večer, hned potom noc, temná, tichá, krásná...

***

Bylo sedm hodin večer, po večeři. Seděla jsem na parapetu okna a trpělivě čekala na půlnoc, kdy by měla být tma jak v pytli. Ale nervozita mnou cloumala natolik, že jsem se neubránila bubnování o koleno. A pořádně. Pěstí, ukázováčkem, pěstí, palcem. Nádhernej rytmus, s tímhle bych trumfla i Mozarta s Bachem dohromady.

Zaslechla jsem dusání ze schodů. Ohlídla jsem se a neuviděla jsem nikoho jiného než Lily.  Přitáhla si ke mě křeslo, takže blokovala hlavní, dvouproudovou, cestu do ložnic. Asi jí to nijak nevadilo, neboť se na mě v klidu obrátila a zeptala se. Inteligentně samozřejmě.

"Jak se cítíš? Ty jdeš dneska na lov, viď?"

"Celkem dobře... jo, jdu" zahlaholila jsem, ačkoli mi bylo nanic. V jednu chvíli se mi chtělo ze sebe samotné zvracet, v druhou mě popadaly chutě. Rozpolcená osobnost.

Lily nic dalšího neříkala, jen tam tak seděla a pozorovala spolu se mnou oblohu. Vydrželo nám to tak dvě, možná tři hoďky, když se přiřítili Poberti. Jistěže se to neobešlo bez konfliktu.

Potter, jakožto velice galantní muž, nemohl jít jinudy, třeba přes stoleček, než okolo Lily. Kopl do jejího křesla a dožadoval se prostoru. K němu se připojil Black. Rem zůstal opodál. Byl o hodne bledší, a já ho cítila víc než kdy dřív. A myslím, že to nebylo tou zkouškou přeměny. Podívala jsem se totiž na oblohu,kde se jasně kulatil stříbrný měsíc v úplňku. Doufám, že je ho dneska nepotkám. To by nedopadlo dobře.  Ne, to se nestane, uklidni se. Vnitřní klid, dýchej zhluboka, vyrovnaně. Žádnej kufr v žaludku, žádný rychlý tlukot srdce, žádná nervozita. Klídek.
 Ne, netřesu se. Nesmím se třást, ne!

Remus nevypadal o nic líp jak já. Smrděl, páchnul. Štípalo mě to v nose, pálil. Asi jsem se musela pořádně šklebit, protože ten blbeček Black se začal chechtat.

"Hej, kámo! Koukni na ní, já nemůžu" a chytnul se za břicho, jak se smál.

Nenávidím ho!

Buddhismus... nirvááána, já chci nirvánu!

Do prdele, to nemohl držet klapačku?

Ukázal na mě prstem a zase se sklonil v křeči smíchu. Zavrčela jsem, zachroptěla nevím. Ovládlo mě to. Všechno mě ovládlo. Vycenila jsem zuby, ohnala se po něm. Chtěla jsem ho zabít, sežrat, vypít, rozpárat, a bůhví, co všechno mě v tu chvíli napadlo.
 
Ale nemohla jsem zůstat bez povšimnutí, když jsem tak debilně vrčela. Lily se na mě, zase, vyděšeně koukla, chytla mě za paži a pohladila po hlavě. Jako kdyby mě to mohlo odradit!
Jsem blízko, tak blízko... stačil by kousek a žízeň by ustala. Kousilínek a ten kretén by nebyl.

 Možná ještě víc poděšeně, než byla Lily, se na mě upřel jeho hnusnej šedivej pohled. Potter už dávno zmizel v ložnici a Péťa se asi lekl a zdrhnul taky. No jasně, Remus přeci nikam nepůjde, k čemu by to bylo. Já ho můžu klidně killnout a jemu to bude jedno!

Tomu řikám kamarádství. Jsou to jen idioti, nic víc. Nechutný idioti! A něco podobnýho jsem s největší pravděpodobností i zařvala. Pak už nic.

***

Chápejte, byla jsem divná. Ovládla mě ta druhá polovina. Pokolikátý už? Ach jo, musim se nějak vycičit. Ooo, na cvíčák se mnou!

"Bells, sedni! Lehni!"

***

Když mě Lil praštila, za což jsem jí moc vděčná, položila mě na křeslo a zůstala vedle mě. Asi budu bisexuální. Vážně, tahle holka je tak hodná. A já si to ani nezasloužim.

"Lily, díky. Nevíš, kolik je?"  i když mi bylo po pohledu z okna jasný, že svůj čas jsem ještě nepropásla.

"Kolem půnoci, nevidím na hodiny" a jelikož jsem měla takový ty kachní oči, který mi umožňovaly pohled ve tmě, dle mého to bylo způsobeno tím, že jsem opravdu silnou žízeň, že jsem byla vlastně skoro polovičně proměněná a tak jsem získala do normáního funkčního programu i některý z těch upířáckejch blbostí, viděla jsem, jak se usmála.

"Vážně moc dík, ale teď už budu muset jít"  vděk se nazapře.

"Nemůžu jít s tebou?"

"Ne! Vůbec netušim, co by se mohlo stát. Promiň. Tak ráno" a spěšně jsem vyrazila ze společenky.

***

Šla jsem neslyšně, připadalo mi, že snad kloužu po podlaze a splývám s okolím. Ani Filche jsem nevyrušila.

 Došla jsem ke vstupní bráně. Sakra, co když bude zamčená? Pochybuji, že Alohomora by mi pomohla.

Stiskla jsem kliku. Nic. Zamčeno. Do háje, to se může stát jenom mě.  Ačkoli jsem ani nedoufala, Alohomoru jsem zkusila. Samozřejmě, že se dveře ani neoklepaly.

Pak mě to napadlo. Jo, zase. Když bych se přeměnila, měla bych přeci větší sílu a dveře by se mohly poddat. Tak jo, jde se na věc.

Nepřeměnila jsem se uplně dokonale, ale bylo to lepší než napoprvé. Drápy a jedno křídlo byly úplné.

Měla bych máknout.

Zatlačila jsem na jejich pravé křídlo. Celkem námaha, to vám teda povim.  Ale jo, po trochu delším vypětí se konečně rozvrzaly směrem ven. Ufff...

Jak jsem zjistila, dost rychle jsem se zregenerovala, takže námahu jsem cítila asi deset minut a pak hezky rychle vyprchala. Začíná se mi to líbit. A ve vší tý radosti z otevřených dveří jsem opomněla Filche. Jo, zaslepená vítězstvím nad nebohými dveřmi.

Jen co jsem zaslechla jeho spěšné kroky a funění, proklouzla jsem do noci a rychlostí blesku zalezla do lesa. Za širším stromem jsem čekala, až zase zaleze. Chvíli se rozhlížel a poněvadž nechtěl budit ostatní, což mě dost překvapilo, ani si nezařval, že mě vidí. Zahrozil pěstí na druhou stranu, než jsem stála a zalezl.

Nemohlo mi uniknout, že se cosi zatřpytilo, než za sebou přinouchl. I přes to, že jsem už jako skoro dokonalá upírka měla smysly vyvinuté až až, mozek mi hned nezapracoval a já si marně lámala hlavu s tím, co to bylo.

Nevěnovala jsem tomu tedy větší pozornost, takže mi uniklo to, že vrba Mlátička se zničehonic zastavila.

Zaběhla jsem hloub do lesa a zkusila se dopřeměnit. Povedlo se! Výborný!

Bežela jsem, jak nejrychlejc to šlo, bavilo mě to. Srnky ani nic podobnýho sice nikde, ale oni se objeví, to bude v pohodě.

Vlasy mi vlály, připadala jsem si dokonalá. Vítr mi je musel pěkně zcuchat, ale to bylo vedlejší. Měla jsem úžasný drápy, kterýma šlo rozseknout strom vedví.

Zastavilo mě až zavytí. V tu chvíli jsem byla tak vyděšená, že jsem zapomněla na všechnu opojnou radost a jen panicky zírala před sebe.
Poslední komentáře
26.06.2008 22:37:57: to mas jedno XD v tyhle povidce seru na pravidla ceskyho pravopisu, antimary-sue a vubec vsechno XD...
26.06.2008 22:31:28: Co kecáš! výborný! začátek moc nic ale konec...luxus ;) a jako na ubohý srnky? já myslela že by mohl...
 
vetsina postav patri J.K. Rowling x)