Přestěhováno na huhu-blb.blog.cz ... Archivní záležitost x)

~Už nelze se vrátit, darovat svět, Tak roztáhni paže, vítej mě zpět.~

►Jednorazovky

Krvavý kašel

Dóst dobrej název, takovej psycho, nemyslíte? :D
Tady je vidět, jak moc jsem ovlivněna Krvavou lázní od Waltariho. A tahle "jednorázovka" je jakýsi pokus. Kejchám si tady, jsem nějaka nastydlá, občas se trochu podusim, tudíž asi rušim sousedy :D, a tak mě napadla tahle blbost.
Inu, posuďte sami, je to prostě psycho :D :D Kdyby někdo našel chyby pravopisné, apod., nechť je napíše, já to opravím a ještě vám poděkuju x) x)
Nic víc mě na to nenapadá.

Šílenej název, šílená "povídka". Nechte si chutnat. Muhahaa!!

-- :D --

**

 Zakašlala.

Cítila, že za chvíli už bude konec. Nebo v to alespoň doufala.

Další zakašlání.

Neskutečný nával bolesti. Plíce jí hořely, hrdlo necítila a zatímco se jednou rukou držela malý kousek od země, malé dodávání víry v záchranu od nějakého potulného ranhojiče, či od samotného Boha, druhou si svírala břicho, jakoby se bála, aby ji namáhaným svalstvem nepropadly vnitřnosti. Cítila chlad, jenž proudil zpod neutěsněných dveří, z polorozpadlých okenic, mezi prkny domu...

Puch z hnilobného masa, které už neměla sílu sníst, ji štípal v nose a od kašle ji zrovna nepomáhal. Pod sebou měla bahno, hmyz, špínu - nánosy neskutečné špíny, krve, žluči, zvratek, moči, i ostatních tělních výměšků. Zatímco její tělo trhal na kusy kašel, mysl, ač otupená bolestí, vycházející snad ze všech údů, si dávala procházku její strastiplnou a neradostnou minulostí. Nemohla se pousmát nad tou malou hrstkou šťastných vzpomínek, které jí tančily před očima, nezbývalo jí čím se pousmát. Z popraskaných, suchých úst jí pomalu začínala skapávat krev, s nejasnou, jakoby pošpiněnou, konzistencí, a mezi chraplavými vzdechy bolesti se jí naň drali štěkavé, bublavé a oněmující zakašlání, která neměla nic společného s jarním kýchnutím alergie.

Mor.

Černý, spalující celá města, nelítostný. I někteří ranhojiči se raději schovali ve svých domech, nebo utekli, aby nemuseli léčit odpudivě páchnoucí lidi v propocených, roztrhaných cárech bývalého oblečení a neutichajícím kašlem, zarudlýma očima a zežloutlou pokožkou s nejméně jedním čarodějnickým znamení, pihou, neboť Mor sesílaly výhradně čarodějnice, jenž měly spadeno na své neposlušné služebníky, služebníky ďáblovi.

Hlavy, pomotané náhlým přívalem silné víry v Boha, spalující mnohdy nevinné, na špatné místo přivedené, tváře s andělským vzevřením a duší čistou jaké letní obloha bez mraků.

Zakašlala.

Znovu, silněji. Chtěla se zbavit onoho hlenu, který ji napadl. Chtěla žít. Jenže v jejím hrdle žádný hlen nesídlil, měla ho suché jako své rty - kašel přicházel z větší hloubi jejího, teď už ani trochu půvabného, těla. Nevěděla odkud, to ani ranhojiči nevěděli, ačkoli se to snažili zakrýt rádoby chytrou latinskou mluvou. Krutá realita by se vyjasnila každému, kdo by se, byť jen zlomkem, naučil latinu. Uzřel by, že ranhojiči si vymýšlí, odříkávají názvy několika bylin, jenž se naučili a zamotávají tím jazyk neučených lidí, nutí jejich ruce, aby zašátrali co nejhloub do svých kapes a vytáhli patřičné sumy, spíše přesahující cenu jejich ošetření, které by zvládl i poutník na cestách, neboť  na cestě se vám může stát nejedna nepříjemnost a když jste na cestě mezi dvěmi městy, nemáte jinou možnost než vlastního ošetření.

Ranhojiči si mnohdy i nechávali platit jídlem, pokud jejich pacienti neměli dostatek zlatých, či aspoň měděných, aby uhradili služby, ať už posledního pomazání, na nějž si ranhojiči kladli nárok a namísto, aby,už polovičním nebožtíkům, zavolali kněze vysvěceného jej vykonali, leč neohrabaně, sami, nebo operace, která se spíše nepovedla, tudíž hřbitovní jámy nikdy nezely prádnotou.

A další. S neustávající intenzitou kašlala, popadala se za břicho, otřásala se, v křeči zatínala prsty do podlahy, jakoby snad měla tato malá lidská síla účinek na její povrch.

V bolestné agónii, která jí pomalu vyměřovala čas, jí povolila ruka, kterou se udržovala nad zemí, dopadla na špinavou zem, na což teď vůbec nekladla důraz, stočila se do klubíčka a tiše vzlykala, což jen marnilo její namáhavé pokusy o vyrovnané dýchání.

Oběma rukama se křečovitě chytla za břicho, snad se jej snažila zatlačit, nebo svou poslední silou trezorovitě uzamknout bouřící se vnitřnosti.

Pomalu svítalo, přežila další noc.
Ale co sní bude přes den? Jaký je vlastně rozdíl, když se někdo v jedněch z posledních návalů bolesti svíjí na podlaze?

Už před dvěma dny ji napadlo, že ukončí tenhle nesmyslný boj s větrnými mlýny, že ukončí svůj život dřív, než o to bude muset prosit někoho jiného. Jenže ačkoli byla její snaha se pustit po proudu smrti veliká, nepřekonala její touhu žít a víru v Boha, který si jistě váží mladé duše a nenechá ji zemřít tak brzy.

V Bohovi se mýlila, kdyby byl milosrdný, jak by ji, která každý den chodila na rozhřešení, poctivě se modlila a držela se desatera, mohl nechat válet se po té odporné podlaze domu, o němž nevěděla ani čí je, jediné jisté bylo to, že všichni jeho obyvatelé už zemřeli.

Bála se. Bála se příchodu kohokoli, kdo by ji mohl zneužít. Ať už nějaký chtivý muž nebo lapka, co by uznal za vhodné ji prošacovat a pak zabít. Nechtěla zemřít rukou nikoho jiného než byla ona sama, až moc egoistické.

Přes vyprahlé, zkrvavené rty se jí drala melodie dobře známé ukolébavky. Teskně se linoucí píseň ji uspávala. Věděla, že to je poslední spánek.

Tak málo toho dokázala. Ani své děti nedokázala uchránit. Obě dvě zemřeli na mor, stejná smrt čekala i na ni. Teď už to byla otázka několika minut.

Zakašlala. Tentokrát snad nejbolestněji z celé symfonie hrdelního ryku.

Víčka, připadala jí tak těžká, konečně zaklesly na své místo. Před sebou chuchvalec krve, na jazyku poslední melodii ukolébavky a hořkou pachuť .

Ve vedlejším domě zakokrhal kohout. Začínal nový den.
Žádné komentáře
 
vetsina postav patri J.K. Rowling x)