Přestěhováno na huhu-blb.blog.cz ... Archivní záležitost x)

~Už nelze se vrátit, darovat svět, Tak roztáhni paže, vítej mě zpět.~

►Jednorazovky

Opět v akci (soutěž u Abbiny)

Ano, ano, ano. Tak jsem se konečně rozhoupala a hodila vám to i sem. Je to divný, ale kupodivu jsem skončila na druhém místě za banánem :D A trochu jsem opravila chyby, ktere jsem tam v ty my nedočkavosti naskládala a poupravila některé věty. Na příběhu to nic nemění. Uááá!
Mimochodem - je to jakási atrapa fanfiction na knihu Líheň od Miroslava Žambocha.
Huh, druhý místo... naprosto dokonalej pocit.
^^
obrázek č. 2

AUTOR: agent 002    

Zase nepřišel.

A já jako největší blb čekala. Jak naivně jsem se domnívala, že by mohl mít zájem.
Posadila jsem se na patník a sledovala Vltavu, jak její vlnky tiše mění pozice, jak se přelévají...

Potáhla jsem z čerstvě zapálené cigarety. Chutnala přesně tak, jak jsem potřebovala. Prohrábla jsem brašnu a zjistila, že mám sebou tři krabičky. To by mělo stačit.

Okolo prošel seriózně vypadající muž ve středních letech. Z náprsní kapsy mu vyčuhoval doutník a v levé ruce nesl poměrně těžce vypadající úřednickou tašku. Kravata se leskla a jeho boty jakbysmet. Linula se z něj příjemná vůně tabáku a čaje. Ani si mě nevšiml, vyšel schody a zmizel za rohem. Zabořila jsem loket do kolene a opřela si hlavu. Nedopalek se válel pod mojí botou a poslední uhlíky dávaly najevo, že tabák tam ještě nějaký zbyl. Sehnula jsem se a vytáhla z "cigarety" poslední zbytek. Mobil zapípal. Jedna ruka mi zašátrala v brašně a vytáhla mobil. Podívala jsem se, kdo mi píše. Už už me pohlcoval pocit, že se přeci jen omlouvá, ale následné otevření zprávy mě srazilo zpátky na zem. Psala kamárádka, jestli k ní zítra zajdu s tím úkolem z matiky. Odepsala jsem krátký pozdrav a ujištění, že se může spolehnout. Nechápala jsem se. Proč si s ní něco domlouvám, když se mi pak stejně nikam nechce  a nadávám na co můžu?


Zamyšleně jsem nakoukla na schody za mnou. Vedli kamsi dolů do suterénu. Na nohu mi spadli řeřavé uhlíky, rychle jsem je smetla. Pod místem, kde jsem seděla se válely už čtyři nedopalky. Moje jediné opravdové přítelkyně. Započalo dnešní stmívání.

Já mám svoje vlastní slunce - druhý konec cigarety, který tak krásně světélkuje, kdykoli se mi zachce. Kouř mě mírně štípal v plicích. Miluji ten pocit. Zahodila jsem prázdnou krabičku. Poodskočila a vysypaly se z ní poslední drobečky tabáku. Rozbalila jsem další a vytáhla si svou zářivku. Škrtnout sirkou a zapálit.

Zvedla jsem se a vyšla po schodech nahoru. Nemělo cenu dál čekat. Zítra si k němu dojdu pro věci. Ani nevím, proč mu neustále toleruju ty bezduché výmluvy. Nevnímala jsem a tak se mi při vyndavání další cigarety povedlo vrazit do onoho chlápka v dobře padnoucím obleku, který voňel po čaji a tabáku. Doutník mu už z kapsi nečouhal a na jeho místě byly založeny sluneční brýle. Měl bledou pleť a ostré rysy. Lícní kosti byly řádně vystouplé a obočí zformováno do spokojeného tvaru. Podívala jsem se mu do temných očí a v koutcích mi zacukalo. Chtěla jsem říct něco v tom smyslu, jako "omlouvám se", ale on mě předběhl a vyslovil něco, co by mě ani ve snu nenapadlo.

"Tak se konečně potkáváme, Mariko"

V hlavě mi začlo šrotovat. Jeho obličej mi byl povědomý, ale událostí za poslední dva roky, bylo tolik, že pamatovat si každý obličej je vskutku nemožné. Připomínal mi Barbarossu. Ale s tím jsem se rozloučila před několika měsíci. Nechtěla jsem už žádné akce plné mafie a nezničitelných buněk. Hlavně jsem se chtěla zbavit svého přízviska. Chtěla jsem normální život, normální holky po pětadvaceti. I když...možná mi to přeci jen shází. Cítit na bocích dvě zbraně, podpaží další a na sobě černý kožený oblek...

"Kdo jste?"

Lehce se usmál.

"Poslal mě Alex"

"Ale proč?"

"Potřebuje vás" řekl a pobídl mě, abych ho následovala. Při cestě jsem klopýtala o dlažbu. Naštěstí to nebylo daleko. Otevřel dveře od černého volva. Barbarossova specialita...

"Nasedněte, po cestě vám to vysvětlím"

Bez řečí jsem se usadila do pohodlného koženého sedadla vedle spolujezdce a nasávala vůni auta, kterou byl cítit i onen Alexův poslíček. Ani jsem se neptala, jestli můžu a zapálila si.
Nic na ti neříkal a nastartoval. Auto neslyšně klouzalo po již tmavé Praze a já potahovala třetí cigaretu.

"Můžete začít" pobídla jsem ho.

"Alex má potíže -"

"To mi vyplynulo, když jste podotkl, že mě potřebuje. Spíš řekněte, proč má potíže a potíže jakého rozsahu to jsou" nechtěla jsem žádné průtahy. Tohle musí co nejdřív skončit. Nechci další mrtvé. Jako Kas, Grubber...

Nemůžu se pořád jen řídit tím, co chci já. Možná by to byl úchvatný pocit, mít zas po celém těle zbraně, ale pod zemí tleje už dost přátel. Tohle ne. Zajedu za Alexem, promluvím s ním a zase si půjdu po svých.

Mlčel. Asi nemá nic dalšího, tupohlav.

Po chvíli dusivého mlčení konečně zastavil přímo před vilou, kterou jsem důvěrně znala. Otevřel mi dveře a podal ruku, odmítla jsem a vystřelila z auta. Vrazila jsem do veří, které kupodivu nebyly zavřené. Po schodech nahoru jsem rychle vyběhla, fyzička (vážně jsem zapomněla, jak se to píše :D) se musí občas protrénovat a tyhle schody byly jako stvořené na posilování.

Seděl v kuchyni, zase vyholenou hlavu a bylo vidět, že je jen v jakési přechodné fázi, než se zas uvrhne do tranzu bádání. Na hlavě mu svítili obtisklé přísavky. Vedle něj stál Filip, za pasem svůj obvyklý samurajský meč. Za barem jsem zahlídla Barbarossu. Měla jsem tendenci zahodit všechny ty otázky a nadávky na Alexovu adresu za hlavu a jít je všechny obejmout.

Nakonec jsem nic takového neudělala a sedla si.

"Čaj? Kávu?" otázal se Barbarossa.

Já jen nadšeně přikývla a obrátila se na Alexe

"Tak proč si pro mě poslal toho..."

"Chlap od Křehůlka, říká si Slevin" doplnil mě Filip. Křehůlek chybí...to mi předtím nedošlo.

"Potřebujeme tě. Někdo dal znovu do pohybu nezničitelné"

"Ale já...nechci. Ne, nemůžu. Skončila jsem" snažila jsem se odejít, ale Barbarossa mě zarazil.

"Ještě jsi nevypila kafe" a podal mi šálek silného turka. Jen jsem konsternovaně přikývla a sedla si.

"Dobře, tak co přesně se stalo?"

Alex mi začal vysvětlovat všechny možné okolnosti a detaily. Když se to hodilo, tak jsem prohodila něco jako "hmm" nebo"páni".

Po chvilce skončil a znovu se mě zeptal, jestli se teda přidám na novou akci. Nevěděla jsem, co říct. Všechno to bylo tak stejné. A právě proto se mi moc nechtělo. Jestli se objeví Křehůlek - to mi nedalo a tak jsem se zeptala, kde je.

"Chytili jsme jakýsi rozhovor, vydal se hledat jedno místo" To přišel Slevin.

Pokývala jsem hlavou. Můj šálek byl prázdný a tak ho Barbarossa odnesl.

"Mariko, jsi rozhodnutá?"

"Ano, jdu do toho" Co jiného jsem měla dělat? Když umřem, tak tu alespoň nezůstanu sama.

Umřu s nimi.

"Můžeš vytáhnout svoje, eh, ty drápy?" otázal se zrozpačitělý Alex. Takhle ho mám ráda, ne jako fanatika sedícího za počítačem "Potřebuju se na nich na něco podívat...možná mají jistou spojitost s buňkami, které jsou v tělech našich nezničitelných"

Aha. Takže už zase propadl tomu vědeckému nadšení.

Nic jsem na to neříkala a vytáhla je. Zformovala jsem je do normálních rozměrů, nikoho jsem řezat nechtěla. Stejně se mi občas, když jsem se naštvala stávalo, že sami od sebe vylezli. To pak bylo vysvětlování s rozříznutým stolem vejpůl...

Alex na ně začal všemožně poklepávat a já se mezitím bavila s Filipem a Barbarossou.

Bárby mi slíbil, že se mnou zajede za Gubkinem a domluvíme zbraně. Chtěla jsem ty samé pistole, co jsem měla předtím. Vyhovovali mi. Sedli přesně na mé tělo. A v ruce se drželi perfektně.

Ještě musím obstarat oblečení, ale to už vyřídí Alexova karta.

Takže v tom jedu zas. Lehce jsem se usmála a pokrčila rameny. No a co? Jaký by byl můj život bez nezničitelných pistolníků a mrtvol na prahu?

Žádné komentáře
 
vetsina postav patri J.K. Rowling x)