Přestěhováno na huhu-blb.blog.cz ... Archivní záležitost x)

~Už nelze se vrátit, darovat svět, Tak roztáhni paže, vítej mě zpět.~

~Děti zla

1.kapitola - Červená

Konečně Iv. Spokojená? Podle mýho je ta kapitola o ničem, ale asi lepší než prolog.. nevim :D
Celá povídka je pro tebe, takže se to to musí líbit :D:D, kecám, to je ti jasný, ne? xD

Je tu i pro všechny, kdo na ní čekali. Příští kapitolu se pokusím sesmolit dřív, abych nezkejsla hned na začátku.
Kris, možné je všechno. Já mám příběh sformovaný v hlavě asi půl roku, takže se toho budu držet x). Tu povídku, Mé jméno, má krev, číst nebudu, ještě bych mě to pokoušelo x) x)

1.kapitola - Červená


"Copak to ještě nechápeš?!" zasyčel na mě víc než výhružně otec.

"Bohužel" odsekla jsem a založila si ruce na prsou.

Na to se zvedl ze svého mini trůnu. Přišel ke mě a položil mi ruku na rameno. Od něj velmi přátelské gesto. Až na to, že mi bylo nepříjemné.

"Mám pro tebe dárek" syčel si dál "pokud budeš spolupracovat a chovat se slušně..." nechal viset svoje sliby ve vzduchu a popošel přede mě. Chvíli mě sledoval svým stupidním pohledem a pak luskl prsty.

Ze dveří vyklopýtal nějaký jeho poskok a za sebou táhnul psa. Velkého. Nějaké podobné plemeno jako je Irský Vlkodav, ale tohle bylo takové... jiné. Přišel mi ještě větší a ještě děsivější.

Na krku měl červený obojek.

Asi pochopil, s jakým zájmem se na psa dívám a tak podotkl "Je to kříženec Vlkodava s nějakým psem, který byl asi vzdálený příbuzný Smrtonoše" řekl to tak suše, až jsem myslela, že se rozsype jak tatranka.

Rýpal se ve svých nehtech a po očku mě sledoval. Jak nenápadné.

"Tak co? Líbí?"

"Lil, zlato!" vykřikla Viviene a jak bylo jejím zvykem, neskutečně rychle se na Lily vrhla a objímala ji tak dlouho, až začala prosit o vzduch.


"Ukaž, zapnu ti ho" nabídla kamarádce Lily a přitom se přiblble chichotala.

Ivi jen nadšeně kývla a rychlostí blesku si udělala dva rozverné culíky.

Z pusy jí trčel kus červeného lízátka.

Evansová se jen šklebila a zatímco jí zapínala řetízek s přívěškem, napomínala ji, aby se tolik nevrtěla, nebo že se snad nikdy netrefí.


Jen co zapínání zacvaklo, popadla jí Viv za ruku a táhla jí k ostatním, kteří seděli na lavičce v parku nedaleko od domu Trelawneyových.

Parta lidí se náramně bavila. Fleur vyprávěla nějaké své příhody z Francie a při každé příležitosti neopomněla políbit svého přítele, na kterém byla uvelebená.

'Mele jí to pěkně' uchichtla se sama pro sebe Persephona a dál poslouchala ty veselé historky, které jí vytvářely dokonalou atmosféru pro sledování mraků. Občas zahlédla něco  z budoucnosti, ať už ve vlastní ruce, v kartách nebo na modravé obloze. Její sestra neměla zrovna rozvinutý zrak, ale malinko přece. Pers ho měla víc. Skoro jako její babička. Když se ponořila do věštby, dokázala odhadnout naprosto přesně, co se stane. A jedno ji děsilo. Nehodlala si připustit, že by ona mohla skončit takhle. Nesmí to tak dopadnout, říkavala si, ale poslední dobou přišla na to, že pokud se jí ta věštba povedla, není již úniku.

"Není vám vedro? Skočím pro něco k pití. Kdo si dá?" zeptala se Per, ale ani se nemusela dívat, aby věděla, že všechny ruce budou nahoře. Pro přátele vše, třeba i šest skleniček.

'Ale mám jen dvě ruce' pomyslela se a znovu se musela sama pro sebe zasmát.

Její boty zářily jasně červenou barvou a malé kamínky, jenž na nich byly umístěny, se co chvíli zatřpytily na doznívajícím letním sluníčku.

"Mami?"

"Co chceš?" zavrčela matka na svého černovlasého syna, který už dávno nebyl dítětem.

"Kdy přijede Bella s Cissou?"  odpověděl jí chladně a se vzdorovitým výrazem jí hleděl do tváře.

"Co tady děláš? Neřekl jsem snad dost jasně, že máš zůstat ve svém pokoji, dokud tvé sestřenice nepřijedou?!" zakřičel na něj jeho otec, který zrovna vcházel do obývacího pokoje.

 Měl na sobě zelenkavé sako a chodil o holi, na které byl vyrytý jakýsi starodávný emblém.

Matka se na syna jen podívala všeříkajícím pohledem. Ten se zase otočil a pomalu se šoural po schodech směrem svůj pokoj.

'Mohla by fungovat jako zmrazovač rybníků v létě'  šklebil se posměšně Sirius 'alespoň k něčemu by byla' a sotva dorazil zavřel dveře pokoje, pečlivě za sebou zamkl a svalil se na postel.

Myslel na své tři kamarády a s myšlenkou, že se každý z nich má určitě líp než on, se díval z okna.

Červené závěsy měl pečlivě svázané po stranách.

Na obloze se třpytil kulatý měsíc. Úplněk.

Jak ho nenáviděl. A stejně se každý měsíc musel podvolit jeho záři.

Sotva naň pohlédl, přeběhl mu po těle třas. Bolestivá křeč pokračovala až namísto chlapce s medovou barvou vlasů stál obrovský vlkodlak. Rozeběhl se do lesa a ta malá lidská část, která mu zůstala si pořád dokola opakovala, že jeho kamarádi se mají určitě líp. Už se těšil, až zas budou běhat společně. Tohle pro něj bylo útrpné.

Se smutným zavytím se jeho dráp zaryl a po chundelaté srsti mu stékaly pramínky červené krve.

***

James Potter, obrýlený chlapec s vlasy rozježenými snad všemi směry, právě s rodiči obědval. Jeho matka měla pěkně narostlé bříško, co nevidět bude mít sourozence.

Na sobě měla červené plandavé šaty.

"Jimmy, umeješ prosím nádobí?"

"Proč? Vždyť máte hůlky!"

"Jamesi Pottere, poslouchej svou matku" vmísil se do narůstající hádky otec. James byl tvrdohlavý, potřeboval pevnou ruku. A teď je skoro dospělý...

S nerudným remcáním si jejich syn vyhrnul rukávy od košile, popadl houbičku a začal omývat nádobí od právě dojedeného oběda.

Myšlenky mu zabloudily k jeho přátelům. Určitě se mají líp než on. Mýt nádobí, jak potupné...

Polední slunce žhnulo jak o závod a na ulici nebyl jediný člověk. Všichni buďto jedli, anebo se snažili schovat před dusnem a vedrem venku.

Zavalitý mladík seděl u okna svého pokoje. Byl rád, že jejich dům si udržuje chladno. Venku to vypadalo opravdu úmorně.

"Péťo, pojď dolů, budeme jíst" zavolala na svého syna matka.

"Už jdu!" křikl a už si to hnal ze schodů.

Jen co nandal příbory, přišel i otec a posadil se ke stolu.

Matka, stejné postavy jako Petr, roznesla talíře s jídlem a vlídně se na svou rodinu usmívala. Ďolíčky ve tvářích ještě zvýraznily její laskavost a lásku k nim.

"Mami, já už nebudu" rozhodl se Petr a odstrčil talíř, z něhož ubyla sotva polovina.

"Ale Petí, copak se děje?" tohle nebylo zvykem. Ne u jejich syna.

Chlapec se začervenal a sklonil hlavu "Všichni moji kamarádi jsou hubení... " zamumlal spíše ke stolu, než k rodičům.

Ti si jen povzdychli. Tušili, že to jedou přijde.

"Tak běž Péťo, pak mi pomůžeš na zahradě"

Tušil, že jeho kamarádi se mají určitě lépe. Co taky mohl dělat kluk s jeho postavou? U rybníka by se mu všichni vysmáli.

Posadil se zpět k oknu a přemýšlel.

Do okna narazila sova.

***

Seděla jsem v křesle, které bylo postaveno do rohu, blízko krbu. U nohou mi seděl Bearach. Můj nový společník. Ano, podlehla jsem.

Pálila jsem jednu za druhou a pořád si kladla otázky. Jak jsem mohla být tak blbá a kvůli, sic dokonalému, psovi se nechat ukecat?

'Tohle ještě bude rodeo' pomyslela jsem si a nepřítomně drbala Bea za ušima.

 
Poslední komentáře
09.04.2017 19:28:16: Ach to kopírování, chudák Kat, tohle si nezasloužila, kdyby ses alespoň styděla, že jsi něco takovéh...
20.08.2008 19:21:07: Chápu, vůbec nevim, co s touhle povídkou budu dělat, mě ta kapitola přišla děsná. Ale Ivi jí asi vza...
19.08.2008 07:22:33: No Zube...tohle je teda tvoje slabší kapitola ...nemám co říct..jsem zdrcená :D:D:D:D:D ne tak straš...
17.08.2008 17:38:36: Pozitivni informace XD. Diky za chvalu, tu ja rada XD
 
vetsina postav patri J.K. Rowling x)